Červenec 2010

Science is no love!

16. července 2010 v 10:27 | Dió.
Inu, účelem tohoto psaní, adresované Vaší osobě, má být představení mě jako takového. Hleďme na mě, na monument, že oči bys nad ním marně hledal...pardon, vraťme se k obsahu. Ve vší svornosti se svými myšlenkami a se skvělým sebou samým, jsem se rozhodl stvořit popis mého sebe, syna svého já...pardon, vraťme se k obsahu. Já!- budu vyobrazen v kontrastu s něčím ničím, s tupou imitací jeho titerného, scvrklého, suchého..Já! Je to příběh, tragická přírohoda, odpudivý moment. Příběh, co se stal a přitom na mě stále dýchá svůj disgustikální zápach z úst. Na mne! Krále své osoby..radši rovnóu pustím do líčení svého se. Čtěte pozorně, co se mi přihodilo.

Víte, jaké je to teď? Všude je slyšet dětský smích. Dětská radost z bezstarostnosti, dětský pláč z bezstarostnosti a to Lego na podlaze, co se snáze samo od sebe utváří do tváří. Přeje si někdo se mnou tichý odchod ze světa? Cítím se stár.

Dům, ve kterém se právě nacházím je výstaviště exemplářů s jedinou tématikou, s lidskou tématikou. Pokud dokážu zkousnout roubík urážek a na moment uhasit můj vnitřní oheň, který na hranici od svítání do zatmění zapalují postupně všichni členové mé ( to slovo nyní píši s velkým odporem, se semknutým obočím do opovržlivé grimasy nad tím, jak síla jepičího života je v nepoměru větší oproti vazbám, které mezi sebou tito stejnokrevníci mají ) rodiny, naskýtá se mi náramný pohled na lidskou povahu v Adamově rouše. Jeden druhému metá do obličeje ty nejabsurdnější výčitky, pouze za účelem se před dotyčným očistit, avšak tím, že v rukách svírají koule bláta, jež vrhají na své dcery a otce, se sami stávají špinavými. Tito lidé stejně jako mnozí   jiní ( i jako já, kurva!) jsou posedlí chybami druhých. Nevím nic a oni také. To pramení z nespokojivého pocitu nad tím, že veleřád věci nemohou nikdy zkrotit, pochopit, obelhát a už vůbec ne narušit. Marně hledají odbočky, jimiž by na chvíli uspokojili hlad po odpovědích na své vlastní otázky.
Přemýšlím nad tím, zda-li na ně vůbec mysleli, když do klokání kapsi svůj plod lásky vkládali, nebo je spíš brali, jako krátkodobý vklad.

Ano, někteří z vás ví, že jsem navštívil hudebně-umělecký festival pohoda, který se konal na Slovensku, zůčastnilo se ho přes 30000 lidí a další řada hrubých informací čeká za závěsem na každé hudební stránce. Report budu dělat na indiemusic.cz, takže to tu teď nebudu natahovat. Vlastně to shrnu do tří asynchroních bodů

* Ačkoliv jsou rozměry festivalu obrovské, ať se jedná o počty, atmosféry a jiné duchovní záležitosti, pro mě to byla jedna velká intimita. Vlastně jsem nic intimnějšího ( ve smyslu souhry s mou myslí a city ) nikdy nezažil. Celý ten nepevný celek, který mne do té doby tvořil se rozpadl na bilióny kuliček, jež každná z nich obsahuje malý, intimní, osobní kousek mého já. A teď mám konečně možnost stavět...

* Abych vysvětlil intimitu z bodu jedna, zapřičnili ji dva faktory lidé a hudba. Celý ten prostor byl  do posledního kousku zeleně vytržený z pouliční reality, které musíme otročit a inhalovat její splodiny. Úsměv, vlídné slovo, ochota, tolerance. Tak, jak moc to teď zní neuvěřitelně, tak přesně tak moc to byla realita. A hudba? Pardon, ale nechci sklouznost do roviny bezmyšlenkovitého uctívání falešných bohů u mikrofónů.

* Slováci mají skvělou trávu:)


Dokonce i moře mé fantazie není natolik velké, aby si dokázalo představit něco více epického, než byl pohled na majitele tohoto hlasu a majitelů ruk, které svírali dřeva, jimiž mlátili kůže. ( bubeníci)
Myslel jsem ( můj stav tomu odpovídal ), že se snad rozestoupí nebesa.