Květen 2010

Mér fannst ljós!

26. května 2010 v 17:06 | Dó
Spočiň tího pírka bytí
na hřbětě mrzáka zničeném žitím.
Vše je jed, co účinkuje v řádu let.


Každou nocí cloume cosi
a probouzí To za dveřmi,
asfaltovou zvěřinu, mazlíčky víl a jezinek.
Freak folklór, jak graffit na kostelních zdech.
Ony divé ratolestí, srdce v dlaňích, smích pro pranic,
teď v tichu peřin hladí nebe v naději na útěchu.
Rozum, rádce zneuznaný je nyní tázán, jinak pranýř.
Načež rozum vztekle štěkne: "Neznáš mě a neptej se mne!"

Mikrokosmy kážou: "Ne!",
to je řečení neměné.
Pamatuj, že sen může být svým snářem,
již značně otráven.
,,Připouštíš vůbec to ", táži se dómu, ,,že jednu v tebe přibydu, na Panteon půd"
Dada je kostliivců lebeda, morek je ve steně, on zkysnul tu chuděra.
Hojný jak plnovous na tvářích skel hladkých jak Kelt.
Asynchronní repeté.
Xylofon, ne klaxon, fén!
Inspirační kanibalismus, svíjíš se v touze sníst sám sebe.
Každá hláska je můj klam,
můj Knossos je tvůj sebeklam.

Zda-li mi vůbec prominete mne,
nečeká vás slib, byť nejsem špatný tolik,
bych nesměl zříti  z Vašich úst,
obrazy z písmen, fresky a úd.

Nevidím si na špičku nosu, bojím se svého rukopisu a mé fádní rýmy se mi vkrádají do vět, kradou, plení a znásilňují ženy! - ty ženy, jež mne zaživa z žalu do života neuvrhnou. Mám nestálý pocit, že v jedné věci jsme si skutečně všichni bez výjímek rovni, všichni jsme si rovni v obavách o nás samé. Kdyby si tohle poslechl Woody, asi by mi řekl, že kdybych byl muž, zlomil by mi vaz.
Nehodlám vás trýznit další dávkou mých humorných projekcí a ze své vlastní vůle jsem se rozhodnul, že zasvětím tohle dílko elemntárnímu výtahu mé dnešní podoby,takže žádné xsmyslové bludiště. Pro rovnováhu..

Svůj mýtus ničit nebudu. Viďte mne, jak se vám zlíbí, vždy se však budete mýlit.

Já a hoch z Cote d´Ivoire jsme téměř stejní. Pokud mi hoch odpustí blahobyt, mou západní náturu, strach a lenost, mohu říci, že jeho sen je s tím mým  zpřízněn. Číst, psát a hudbě do konce mých dnů mé tupé verše skládat.
/ Odkládám zrak od slečny Odraz ze Zrcadel, vous descendez les yeux, mon cher /

Mé psaní máte před očima, v šuplatech už není nic. Nakládejte s ním, dle vaší libosti, avšak pokud mohu něco poznament, je to toto: Nic v něm není.

Po mé ruské eskapádě, kterou nakonec se svým humorem stejně rozbil Woody Allen jsem marně tápal po dílech, která by mne oslovila. Greene, Orwell, Baudelaire, Zola. Všechny jsem je přečtl s takovou vášní a kde je teď? Kde jsou všechny ty myšlenky, které mě ze záloh temných koutů mého nitra přepadaly? Jsou v zapomnění. Potom přišlo zmatené tápání, po kterém jsem si uvědomil, že můj intelekt není ani zdaleka na takové úrovni, abych mohl číst Nietzscheho. Kodokoliv mi bude tvrdit, že ho v mém období pochvopil, bude vystaven mém nejkritičtějšímu oku, kterým ho budu sjíždět den co den, dokud neuvěřím, že mne o tolik převyšuje. Čtení Geotha mě obohatilo. Nyní již nevěřím na světový mír, nevěřím na náhlé porozumění, a přece tolik věřím na lásku!
Nyní je zde Calderón, pak doufám Moliere a potom rozohdně Voltaire.

Před pár dny jsem poslal mou první opravdovou recenzi, prvnímu opravdovému novináři, zatím se nevyjádřil, ale já cítím, že je to dobré, stejnětak je dobré to, kam jsem se pohnul, kam jsem se nechal zatáhnout. Žádné výpisy, nechci se dělit. Radši mi napište vy, co vámi duní..

O filmech třeba příště, třeba nikdy..



Která je zná, tomu ho vykouřím.