Duben 2010

Pozor, je to fourierista!

24. dubna 2010 v 12:07 | Díómon.
Nevelice dávno, možná večer včerejší to byl, kdy Monsieur uliční pramálo učinil. Jeho vrozená zbabělost barvila ho však zářivě tlumenými barvami obzoru, štětců a palet miláčkem byl, neb jak náčrt strohý ho tužka zrodu do meridianovu ateliéru vsadila, dozrál do druhu, jenž na tolika obrazech v encyklopedích s netečnou nahostí údy své vsází v šanc. Pro mlsné oko tak pro zlý zub. Do úst všem bylo vsazeno hledat ta slova trefná k němu se hodíce, současně však do mdlých neúspěchu neúnosně hledíce. Jak on podněcoval touhy znát! - i netečný cynik, hlupák putik i betnový kavalír, každý při pohledu na rys tváře toho muže, chlapce  v údivu ustanul a hnedle listoval svou persóní knihovnou. Listy pouze létaly, slova v jedno splývaly a tížený obraz stále čeká někde pryč! Snad literární typ pikareskního hrdiny či jen zbledlý romantik v kádi s nouzí na vlnách? ,,Ba ne.˝, zvolává další se zápalem. ,, Hrdina všech eposů v dolinách tváře ukryl se před zrakem závistné záře a nyní pouze běduje nad vším, co ze cti v krajinách kam oko dosud nepadlo, kde noha dosud nestála, kde stále v bázni lidé prchají s rozumy na dlaňi před rozmary nebes, učnil pro nic. ˝  ,,Och, je to housenka˝, namítá prý otec, ,,s netečnou chutí, okusujíc listy zvědavosti, tento druh bez třídy a rodu (všimněte si, jak je biologie provázána se sociologií.), chci vyjevit jeho zázraky zjevu, symboly na rouchu při jeho zrodu, čím byl jen obdařen?- před kým byl obnažen? Před snovým aspektem vévody z Bdění či jen snad před tvorem co nás rád tvoří!?- modlím se za sebe, za žití bez mamu, za věci na Zemi, v nichž není obsažen. ˝ 
 Kolik matek se syny v hlíně a otců s dcerami roztrhlé v klíně, viděli úšklebek, jenž obvykle nosilo jen jejich dítě? Plačíce se vrhali ke kolenům Walhally. Však jak před časem váhaly dítěti říci, že i dokonce živý hrob z něhož samotné vylezlo, je pyšný na city a ne jenom na fráze jenž prý jsou příslušné. Jak dnes hledí se na rozum, že city se šourají, vidí se v bratrech, co přišli zde později a teď žijí ve stínech rychlejších spermií. 
 Když orel vzlétne a nás, obří mechy, které řvou a křičí od zrození po zánik.. tohle není kritika a soud už takměř ne, nemyslete si to!- to taky není rozkaz!-a ten vykřičník tam je, protože mě o to poprosil!

Jelikož časový sled jednotlivých zápisů je dost široký, není k všeobecnému zklamání divu, že hladina mého živometru klesá a to konstantně, je v tom rytmus. 

Dnes deflorují ulice od pann a niců!
Rozhodni se, rozohni se.
Propaganda pand se stává stavem ulic,
pohleď na barvy,  jak ony snesou se!

Tlak civilizace. Dívám se do dálek téměř pořád, v budovách i v exteriérech se společností i bez, nikde tomu neuniknu a přitom stojím na místě, nic nedělaje však a pouze do dálek se dívaje. Čekám na zlom a občas přitom zahlédnu i klid, dřív jsem ho ani nepostřehl, když náhodou prošel okolo, teď je něco jinak. Nic není jinak, to je to ono. Inspirace ale žádné opisování jako spíš to aplikovat do tepny a nechat ten chemický vzkaz rozvést krevními tunely.
Patrick Chauvel, hrubián a Marsův berserk, fanatik a posel špatných zpráv, pařížský archanděl a revolucionář je ta inspirace. Fotí válku pro mír. Vietnam přes Kambodžu, Irsko, Libanon, Angolu, Mosambik, Írán, Panamu, Haiti až po Čečensko, Gruzie, Rusko, Izrael, Palestina. Ničí oči pouze jeho bych chtěl míti za své jho. A já myslel, že válečníci už vymřeli a on říká: ,, V Paříži mi nevěří, že můžu být v Íránů na stráži vedle svatých bojovníků džihádu s těma jejich plamenýma očima šťastný, ale já jsem. Mám rád muže, kteří bojují za to, v co věří. Tolik toho říká a vše to hltám, tím živím svého zbabělce. Zbabělec je můj status, s ničím jiným se k mému velkolepému smutku nedokážu ztotožnit. Můj strach ze strachu, bát se bání. Při zodpovědném posouzení mých hodnot doucházím k tomu, že má existence zde bude mít opodstatnění, když nezhynu jako zbabělec, to obrovské málo co chci. V dýmové absurdnosti mě napadlo, že bych se vydal hledat odvahu tradiční cestou 18.století, odeslal bych se do Ameriky do rezervace s rudochy. Vzbudit sbe a své instinkty, překonat své disfunkce a začít se modelovat. Tolik mě láka askeze a život v ní. Budha učinil to samé.
A já to nakonec také učiním. Vydám se z podstaty.

Bradford Cox.



Dnes by měl můj otec svátek. Od jeho smrti uplynulo 18 dní a 10 měsíců, pořád se mi o něm zdá. Jsme ve výtahu a on jede do vyššího patra než já. Brečím a objímám ho a on se pořád tváří mile.
Vždy mi říkal, ať se učím. Tu vůli chci naplnit a to ve všech významech!

Locked gates for cycles.

3. dubna 2010 v 20:24 | Dóíminic
Je prostřeno, otevřete óká svá. Je- li libo konzum kuklí, paprskovité průčelí i spektra slupek na zip v kukle. Oběť kuklí nás teprv stvoří, neb člověk jen tak se v pravdě zrodí!- jak motýl přec s křídly tenka za úsvitu skrz, do temna Temže. Tanec symbolismu v túních lun, za titulkami dnů konečný význam toho mála, o čem mluví se se studnou bázní a v právu, nechť má každý obdařený. Krev jen vře a savany  paří se a ve svém řevu písně snaží se prach uchopit!- od slova chápati se, pochopit. Toliko ikon a toliko hvězd a my stále na mezi, my tak rádi svou mez!- fůrie zítřku!  V letních šatech je zimní latex, nevěda to hobiti?! Ložní brány do abstraktních sfér, výtahy ze tmy a zpět do mlob pavých pér.  Hleďme na víření, to supi větří slonové zuby v dutině ústní!- Odklopení krků  a to vše v genocidní kulise , to Gaia sužuje se ve vratkou louži v neslýchané soulože. Vrchol kape. Spodek v sání propukl!- obláčné to ohanbí, co zdobí náhled do zahrad, jak proudy bloudí s terári, když přepadaly z oblohy. Pád na zem sémě v Nambii.

Každá věda veskrze vznikla z popření všech stvoření z reálného prostoru. Odsunula všechny city do závorek z bakelitu, popřela Dur i světa klam i Iáson a všichni Reci hrdinní, by oči muset sklopily nad berserky v rouchách světců, jenž lebky kladou nad svou větu. 

Vše to vzniká ze zániku. Poslední echo, záchvěv třesku. 


Srozumitelně. Před týden jsem se nacházal ve stavu, kdy jsem splodil hmotu. Hmotu, žádnou mlho. Hmatatelný důkaz mé existence. Mé Slunce v mé náruči. Jak láskyplné tisknutí mne v tu chvíli plnilo, kolik lét bych v mžiku trpěl jen pro ten pohled okamžiku. Však jak přišlo, tak i odešlo. Mé mistrovské dílo. To nahoře je něco málo z poslechu Animal Collective.

Lampička vyhasla v ústní dutině,
orál ala au´revoir je ke smíchu rutině
Snažím se rozlušit tvé podkožní rytiny,
tvůj anagram osudu  niterní diliny.

Balíš si roszudek do placenty z rentgenu,
bulíš mi na hruďi tvé slzičky ketonů.
Culíš se naději, co uvadá v  tobě
cítíš mě snadněji když topíš ho v tubě.

Poslouchal jsem včera Kazety. Líbí se mi, jak si hrají s významy.

Učiním nejisté doznání. Zatím tomu chybí fanatismus a přesvědčení, ale stává se ze mě věřící, pohan. Věřím na Gaiu. Věřím na půdní exkrementy. Věřím na polední, ptačí zpěvy. Jaká jistota se ve mně kypí, když mohu nahlas řici, že ani věřit nemusím, neb důkazem jsem sám. Dogmatem je vítr, světcem zase červ. Mučedník se změnil v kompost a dále koná úlohu. Popisovat přírodu bych se nikdy neopovážil. Pokud je pro vás nesrozumitelná, ne nepochopitelná, nesrozumitelná, tak se minimálně ochuzujete o něco víc než o interní větu z rána typu " Jo, dneska by to šlo. " nebo " To máme ale krásné počasí! " Neobávám se toho, že zatím nemám ponětí o tom "vyšším", cítím, že se spolu jednoho dne setkáme, či už setkali?

Koukněte se na Gondryho.
Nebuďte betonoví jako já.
A neřiďte se vším, co vám kdo, ať se zdá sebeobsáhlejší, říká.