Science is no love!

16. července 2010 v 10:27 | Dió.
Inu, účelem tohoto psaní, adresované Vaší osobě, má být představení mě jako takového. Hleďme na mě, na monument, že oči bys nad ním marně hledal...pardon, vraťme se k obsahu. Ve vší svornosti se svými myšlenkami a se skvělým sebou samým, jsem se rozhodl stvořit popis mého sebe, syna svého já...pardon, vraťme se k obsahu. Já!- budu vyobrazen v kontrastu s něčím ničím, s tupou imitací jeho titerného, scvrklého, suchého..Já! Je to příběh, tragická přírohoda, odpudivý moment. Příběh, co se stal a přitom na mě stále dýchá svůj disgustikální zápach z úst. Na mne! Krále své osoby..radši rovnóu pustím do líčení svého se. Čtěte pozorně, co se mi přihodilo.

Víte, jaké je to teď? Všude je slyšet dětský smích. Dětská radost z bezstarostnosti, dětský pláč z bezstarostnosti a to Lego na podlaze, co se snáze samo od sebe utváří do tváří. Přeje si někdo se mnou tichý odchod ze světa? Cítím se stár.

Dům, ve kterém se právě nacházím je výstaviště exemplářů s jedinou tématikou, s lidskou tématikou. Pokud dokážu zkousnout roubík urážek a na moment uhasit můj vnitřní oheň, který na hranici od svítání do zatmění zapalují postupně všichni členové mé ( to slovo nyní píši s velkým odporem, se semknutým obočím do opovržlivé grimasy nad tím, jak síla jepičího života je v nepoměru větší oproti vazbám, které mezi sebou tito stejnokrevníci mají ) rodiny, naskýtá se mi náramný pohled na lidskou povahu v Adamově rouše. Jeden druhému metá do obličeje ty nejabsurdnější výčitky, pouze za účelem se před dotyčným očistit, avšak tím, že v rukách svírají koule bláta, jež vrhají na své dcery a otce, se sami stávají špinavými. Tito lidé stejně jako mnozí   jiní ( i jako já, kurva!) jsou posedlí chybami druhých. Nevím nic a oni také. To pramení z nespokojivého pocitu nad tím, že veleřád věci nemohou nikdy zkrotit, pochopit, obelhát a už vůbec ne narušit. Marně hledají odbočky, jimiž by na chvíli uspokojili hlad po odpovědích na své vlastní otázky.
Přemýšlím nad tím, zda-li na ně vůbec mysleli, když do klokání kapsi svůj plod lásky vkládali, nebo je spíš brali, jako krátkodobý vklad.

Ano, někteří z vás ví, že jsem navštívil hudebně-umělecký festival pohoda, který se konal na Slovensku, zůčastnilo se ho přes 30000 lidí a další řada hrubých informací čeká za závěsem na každé hudební stránce. Report budu dělat na indiemusic.cz, takže to tu teď nebudu natahovat. Vlastně to shrnu do tří asynchroních bodů

* Ačkoliv jsou rozměry festivalu obrovské, ať se jedná o počty, atmosféry a jiné duchovní záležitosti, pro mě to byla jedna velká intimita. Vlastně jsem nic intimnějšího ( ve smyslu souhry s mou myslí a city ) nikdy nezažil. Celý ten nepevný celek, který mne do té doby tvořil se rozpadl na bilióny kuliček, jež každná z nich obsahuje malý, intimní, osobní kousek mého já. A teď mám konečně možnost stavět...

* Abych vysvětlil intimitu z bodu jedna, zapřičnili ji dva faktory lidé a hudba. Celý ten prostor byl  do posledního kousku zeleně vytržený z pouliční reality, které musíme otročit a inhalovat její splodiny. Úsměv, vlídné slovo, ochota, tolerance. Tak, jak moc to teď zní neuvěřitelně, tak přesně tak moc to byla realita. A hudba? Pardon, ale nechci sklouznost do roviny bezmyšlenkovitého uctívání falešných bohů u mikrofónů.

* Slováci mají skvělou trávu:)


Dokonce i moře mé fantazie není natolik velké, aby si dokázalo představit něco více epického, než byl pohled na majitele tohoto hlasu a majitelů ruk, které svírali dřeva, jimiž mlátili kůže. ( bubeníci)
Myslel jsem ( můj stav tomu odpovídal ), že se snad rozestoupí nebesa.
 

Let this day ends.

20. června 2010 v 14:07 | Dó
Lektvar vnitřní alchymie,
jenž ukápl z úst vším líbané,
proťal deník blažených hvizdů ze zastřených polední.
Kdepak ač, či, snad, neb, nač.
Já nechci víc, než z tvých úst ať!

Byť byl by z mé schránky jen zašlý skalp
a mého nitra zpustlý park,
tatáž patetická rétorika, kotva poupat,
mne stáhne do hlubin netečnosti,
kde mohu s horkým hadem hruď si hřát.

Jak jen mohu rozumět vůňi klínu jiného?
Jak jen mohu rozumět oné tůňi nového?

Už bych měl srát na archaismy na staronovou poetičnost
Zachovat všechny diformismy mezi auty,  garážemi
Podvolit se muži žen, co uplácal mé údy z bídy
při orální zpověďi Máří támhle kdesi na mráčku,
kde dodnes kleje na oběťi při obřadech svých čuráků..

Jaká hanba, slovní kýč, hvězda sorty, jenž svírá rýč!
Aby maz a pachy těl neroztekli líčení,
pod nímž žel Ničemu není nic,
žádný symbol oka v Gýze,
ba ani retuš vlastních předků,
jenž píše, za předklonu na brázdě s Mamúty v zádech
kdy žen bylo málo,
oni honili do ruky své poctivé málo, voda a vzdech!

Voda a vzdech, figurují na zašlých plánech,
kreslených přes všechno okolo.
Ingredience radioaktivního pornoherce,
dnešní bytosti šoustané city.

Za chvíli bude poledne. Za okny to vypadá přesně tak, jak jsem si načrtl včera před spaním.  
Zaplácaný myšlenkami o určitých částech určitého těla a hezkou představou o zneviditelnění mého stropu a následného sledování letadel, symbolu mého strachu ze svobody . Poslechněte si někdy zvuk doprovázející let těchle neohrabaných ptáků, včera mi přišlo, že snad obloha vříská! Asi bych se nedivil. Jo, divil..

Weirddoh way
Through the milions headcrushing aliens.
Through the yell...yellow man!
I´m starting to be slave of this vicious human taste..

Já a můj stuff. Tahle kává ba kapitola už nemůže být více pomletá, určuji si distanci. V málo slovech - Cítím se šťasten, né uspokojen, ale stěžování chci odvyknout! Bludy, které mi stále narušují rovnováhu sebepřijetí, jsou neustále se mnou, ve mně, na mně..


Nathan Williams.

Jdu dělat nábory mých čtenářů, protože to tu čte 6 lidí, tři z nich jsou do mě platonicky vyfucklí a to nedělá dobrotu..

Total life Forever

5. června 2010 v 11:41 | Dó.

Již dvě léta uplynuly od živého debutu oxfordské pětice Foals. Před vydáním debutu je prestižní anketa televize BBC Sound of.. pasovala na pátou nejnadějnější kapelu pro příští rok, již zesnulý Filter dokonce na první. Po vydání debutu se Foals otevřeli zlaté dveře do Glastonbury, Jools Holland a kapela si vydobyla silné renomé a slušnou fanouškovskou základnu. Proto zprávy o nadcházejícím albu zažehly plamínky v očích nejednoho posluchače. Druhé album je mnohými bráno jako album zlomové, bráno z tohoto hlediska je Total Life Forever skutečný zlom. Kapela s obrovským charismatem a pompézností překračuje močály math-rockových a nu-raveových škatulek a s příznačným skřehotavým vokálem Yannise Phillippakise dokládá živý exemplář britské kapely, která oplývá  žánrovou rozmanitostí, která však v konečném součtu dává dohromady progresivní dílo, kterým Total Life Forever bez pochyb je.

Blue Blood

Zasněný počátek celého alba vyplněný klidnou a příjemnou souhrou kytary a kláves netrvá dlouho. Skladba pomalu roste do velmi odlišné roviny, je hravější a rozmanitější. Foals chtějí hned na začátek všem jasně ukázat, že tohle bude o něčem jiném a taky, že je. Skladba graduje do grandiózního refrénu. "To show me my home, where I was born, were I belong", tohle působí jako zaříkavadlo. Dostatečně atraktivní začátek.

Miami

Modrý cadillac. Miamské panoráma. Nad hlavou velké slunce, pod koly horká silnice. Holky jak z bulváru osvícené soumrakem a tví bratři omámeni plážovým dýmem. Nepoutat se prosím, dejte volnost svému tělu. Výlet do nikam a přece má cíl a to vytvořit ti okamžik,který se už nebude opakovat. "Would you be there to me?", je nabídka od Yannise a celých Foals a takové nabídky se rozhodně neodmítají. Výjimečná skladba.

Total life forever.

Instrumentální rituál. Tohle je obřad adorací všech totálních životů. Skladba působí jako neuvěřitelně rozmanitý a především živý celek. Není čas na oddech. Vlny skvělých tónů jenom šplouchají na bubínky, každý další zvuk se pokouší být barevnější než ten předešlí. Yannis a ostatní vás chtějí utopit v obrazech, které z dokonalé synchronizace nástrojů a povznášejícího vokálu vychází. Tato skladba je přes brilantně vytvořené singly opravdovou duší desky.

Black Gold.

Vysoké tóny kytary jsou slyšet v dálce, zatímco basa udává skutečné tempo. 6 minut bez jakéhokoliv náznaku nudy na vás čekají s otevřenou náručí.

Spanish sahara.

První singl. Tahle skladba se tyčí vysoko ve vzduchu nad všemi ostatními na albu, jako maják na širém moři, její dominance je citelná.  Spanish Sahara na vás dopadá jako podivně těžký opar a přináší skutečnou katarzi. Nevynechá ani jedno místo ve vaší hlavě nevyplněné, znovu se ukazuje, že jednoduchost je návod k dokonalosti. Tady slova doopravdy přestávají hrát roli. Evokacím Sigur Rós spojené se severskou krajinou je velice těžké se ubránit a vlastně, proč se vůbec bránit? Yannisův podmanivý vokál je snad vůbec nejlepší za celé dvě desky, skladba má silnou emocionální hloubku. Slzy se dají očekávat.



This Orient.

Druhý singl je dokonalým protipólem toho prvního. Foals působí dojmem skupinky hravých dětí. Důležité je zde vyzdvihnout zvuk bicích, které se skutečnou lehkostí udávají svižné tempo celé skladbě. Foals se už několikrát vyjádřili, že s vydáním Total Life Forever nedali sbohem tanci, naopak podle jich samotných je celá deska velmi taneční a druhý singl to jenom potvrzuje.

Fugue

Zpět k vážnosti. Tahle vsuvka je jenom jeden z mnoha mostů, které tito hudební dobrodruzi na nové desce postavili.

After Glow

Paralelně ve své snovosti navazuje na Blue Blood. Delší rekapitulace a zopakování toho, co už víme. Možná mírně stereotypní kousek, ale rozhodně ne k zahození.

Alabaster

Z této skladby vyzařuje velice znatelně prvek, který se táhne celým albem a tím je dramatičnost, která je pouhým výsledkem té obrovské píle a vášně, se kterou je tohle album uvařené. Jste jenom další postava na jevišti v té hře, kterou s vámi Foals hrají. Dynamická  skladba, ze které je cítit i zvláštní úzkost a beznaděj, je ve skutečnost píseň o páru bot koupených v Oxfordu.

2 Trees.

Úvod je velice podobný skladbě Heavy Water z předešlého alba, ale po pár chvilkách je to užcelé jinak. Foals ani na svém konci neztrácí dech a znovu posluchače zasypávají salvou snových melodií a dokazují, že i klid může mít mnoho barev a odstínů. 2 Trees je pět minut, ve kterých vám je všechny ukážou. Ukolébavka na konec.

What Remains

Je konec, tak proč si to ještě naposledy neužít? Důstojné rozloučení, plné příslibů do budoucna. Konec pomyslně uzavírá brány snu, ve kterém jste se ocitli. Tohle loučení má ale zvláštní příchuť, jakobyste věděli, že se znovu setkáte a v srdci si upřímně přejete, aby se to doopravdy stalo.

Foals poslahli do hudebních houštin a hájů neobyčejný skřek, jež si jasně žádá širokou pozornost. Zvuk alba se nezaměřuje na nakrmení očekávání prvoplánovými, pseudomath-rockovými melodiemi. Takováto alba tvoří jenom velká píle a naprosté podání se do tvorby spolu s hrstí rodičovské lásky a  flegmatické pohody. Každý song je celá galerie obrazů, které jen čekají až se na ně zadíváte a začnete je zkoumat, přičemž vás vtáhnou pod svůj vliv. Konec metafor. Foals znovu potvrzují, že umí a také tak činí.
85%

 


Mér fannst ljós!

26. května 2010 v 17:06 | Dó
Spočiň tího pírka bytí
na hřbětě mrzáka zničeném žitím.
Vše je jed, co účinkuje v řádu let.


Každou nocí cloume cosi
a probouzí To za dveřmi,
asfaltovou zvěřinu, mazlíčky víl a jezinek.
Freak folklór, jak graffit na kostelních zdech.
Ony divé ratolestí, srdce v dlaňích, smích pro pranic,
teď v tichu peřin hladí nebe v naději na útěchu.
Rozum, rádce zneuznaný je nyní tázán, jinak pranýř.
Načež rozum vztekle štěkne: "Neznáš mě a neptej se mne!"

Mikrokosmy kážou: "Ne!",
to je řečení neměné.
Pamatuj, že sen může být svým snářem,
již značně otráven.
,,Připouštíš vůbec to ", táži se dómu, ,,že jednu v tebe přibydu, na Panteon půd"
Dada je kostliivců lebeda, morek je ve steně, on zkysnul tu chuděra.
Hojný jak plnovous na tvářích skel hladkých jak Kelt.
Asynchronní repeté.
Xylofon, ne klaxon, fén!
Inspirační kanibalismus, svíjíš se v touze sníst sám sebe.
Každá hláska je můj klam,
můj Knossos je tvůj sebeklam.

Zda-li mi vůbec prominete mne,
nečeká vás slib, byť nejsem špatný tolik,
bych nesměl zříti  z Vašich úst,
obrazy z písmen, fresky a úd.

Nevidím si na špičku nosu, bojím se svého rukopisu a mé fádní rýmy se mi vkrádají do vět, kradou, plení a znásilňují ženy! - ty ženy, jež mne zaživa z žalu do života neuvrhnou. Mám nestálý pocit, že v jedné věci jsme si skutečně všichni bez výjímek rovni, všichni jsme si rovni v obavách o nás samé. Kdyby si tohle poslechl Woody, asi by mi řekl, že kdybych byl muž, zlomil by mi vaz.
Nehodlám vás trýznit další dávkou mých humorných projekcí a ze své vlastní vůle jsem se rozhodnul, že zasvětím tohle dílko elemntárnímu výtahu mé dnešní podoby,takže žádné xsmyslové bludiště. Pro rovnováhu..

Svůj mýtus ničit nebudu. Viďte mne, jak se vám zlíbí, vždy se však budete mýlit.

Já a hoch z Cote d´Ivoire jsme téměř stejní. Pokud mi hoch odpustí blahobyt, mou západní náturu, strach a lenost, mohu říci, že jeho sen je s tím mým  zpřízněn. Číst, psát a hudbě do konce mých dnů mé tupé verše skládat.
/ Odkládám zrak od slečny Odraz ze Zrcadel, vous descendez les yeux, mon cher /

Mé psaní máte před očima, v šuplatech už není nic. Nakládejte s ním, dle vaší libosti, avšak pokud mohu něco poznament, je to toto: Nic v něm není.

Po mé ruské eskapádě, kterou nakonec se svým humorem stejně rozbil Woody Allen jsem marně tápal po dílech, která by mne oslovila. Greene, Orwell, Baudelaire, Zola. Všechny jsem je přečtl s takovou vášní a kde je teď? Kde jsou všechny ty myšlenky, které mě ze záloh temných koutů mého nitra přepadaly? Jsou v zapomnění. Potom přišlo zmatené tápání, po kterém jsem si uvědomil, že můj intelekt není ani zdaleka na takové úrovni, abych mohl číst Nietzscheho. Kodokoliv mi bude tvrdit, že ho v mém období pochvopil, bude vystaven mém nejkritičtějšímu oku, kterým ho budu sjíždět den co den, dokud neuvěřím, že mne o tolik převyšuje. Čtení Geotha mě obohatilo. Nyní již nevěřím na světový mír, nevěřím na náhlé porozumění, a přece tolik věřím na lásku!
Nyní je zde Calderón, pak doufám Moliere a potom rozohdně Voltaire.

Před pár dny jsem poslal mou první opravdovou recenzi, prvnímu opravdovému novináři, zatím se nevyjádřil, ale já cítím, že je to dobré, stejnětak je dobré to, kam jsem se pohnul, kam jsem se nechal zatáhnout. Žádné výpisy, nechci se dělit. Radši mi napište vy, co vámi duní..

O filmech třeba příště, třeba nikdy..



Která je zná, tomu ho vykouřím.

Pozor, je to fourierista!

24. dubna 2010 v 12:07 | Díómon.
Nevelice dávno, možná večer včerejší to byl, kdy Monsieur uliční pramálo učinil. Jeho vrozená zbabělost barvila ho však zářivě tlumenými barvami obzoru, štětců a palet miláčkem byl, neb jak náčrt strohý ho tužka zrodu do meridianovu ateliéru vsadila, dozrál do druhu, jenž na tolika obrazech v encyklopedích s netečnou nahostí údy své vsází v šanc. Pro mlsné oko tak pro zlý zub. Do úst všem bylo vsazeno hledat ta slova trefná k němu se hodíce, současně však do mdlých neúspěchu neúnosně hledíce. Jak on podněcoval touhy znát! - i netečný cynik, hlupák putik i betnový kavalír, každý při pohledu na rys tváře toho muže, chlapce  v údivu ustanul a hnedle listoval svou persóní knihovnou. Listy pouze létaly, slova v jedno splývaly a tížený obraz stále čeká někde pryč! Snad literární typ pikareskního hrdiny či jen zbledlý romantik v kádi s nouzí na vlnách? ,,Ba ne.˝, zvolává další se zápalem. ,, Hrdina všech eposů v dolinách tváře ukryl se před zrakem závistné záře a nyní pouze běduje nad vším, co ze cti v krajinách kam oko dosud nepadlo, kde noha dosud nestála, kde stále v bázni lidé prchají s rozumy na dlaňi před rozmary nebes, učnil pro nic. ˝  ,,Och, je to housenka˝, namítá prý otec, ,,s netečnou chutí, okusujíc listy zvědavosti, tento druh bez třídy a rodu (všimněte si, jak je biologie provázána se sociologií.), chci vyjevit jeho zázraky zjevu, symboly na rouchu při jeho zrodu, čím byl jen obdařen?- před kým byl obnažen? Před snovým aspektem vévody z Bdění či jen snad před tvorem co nás rád tvoří!?- modlím se za sebe, za žití bez mamu, za věci na Zemi, v nichž není obsažen. ˝ 
 Kolik matek se syny v hlíně a otců s dcerami roztrhlé v klíně, viděli úšklebek, jenž obvykle nosilo jen jejich dítě? Plačíce se vrhali ke kolenům Walhally. Však jak před časem váhaly dítěti říci, že i dokonce živý hrob z něhož samotné vylezlo, je pyšný na city a ne jenom na fráze jenž prý jsou příslušné. Jak dnes hledí se na rozum, že city se šourají, vidí se v bratrech, co přišli zde později a teď žijí ve stínech rychlejších spermií. 
 Když orel vzlétne a nás, obří mechy, které řvou a křičí od zrození po zánik.. tohle není kritika a soud už takměř ne, nemyslete si to!- to taky není rozkaz!-a ten vykřičník tam je, protože mě o to poprosil!

Jelikož časový sled jednotlivých zápisů je dost široký, není k všeobecnému zklamání divu, že hladina mého živometru klesá a to konstantně, je v tom rytmus. 

Dnes deflorují ulice od pann a niců!
Rozhodni se, rozohni se.
Propaganda pand se stává stavem ulic,
pohleď na barvy,  jak ony snesou se!

Tlak civilizace. Dívám se do dálek téměř pořád, v budovách i v exteriérech se společností i bez, nikde tomu neuniknu a přitom stojím na místě, nic nedělaje však a pouze do dálek se dívaje. Čekám na zlom a občas přitom zahlédnu i klid, dřív jsem ho ani nepostřehl, když náhodou prošel okolo, teď je něco jinak. Nic není jinak, to je to ono. Inspirace ale žádné opisování jako spíš to aplikovat do tepny a nechat ten chemický vzkaz rozvést krevními tunely.
Patrick Chauvel, hrubián a Marsův berserk, fanatik a posel špatných zpráv, pařížský archanděl a revolucionář je ta inspirace. Fotí válku pro mír. Vietnam přes Kambodžu, Irsko, Libanon, Angolu, Mosambik, Írán, Panamu, Haiti až po Čečensko, Gruzie, Rusko, Izrael, Palestina. Ničí oči pouze jeho bych chtěl míti za své jho. A já myslel, že válečníci už vymřeli a on říká: ,, V Paříži mi nevěří, že můžu být v Íránů na stráži vedle svatých bojovníků džihádu s těma jejich plamenýma očima šťastný, ale já jsem. Mám rád muže, kteří bojují za to, v co věří. Tolik toho říká a vše to hltám, tím živím svého zbabělce. Zbabělec je můj status, s ničím jiným se k mému velkolepému smutku nedokážu ztotožnit. Můj strach ze strachu, bát se bání. Při zodpovědném posouzení mých hodnot doucházím k tomu, že má existence zde bude mít opodstatnění, když nezhynu jako zbabělec, to obrovské málo co chci. V dýmové absurdnosti mě napadlo, že bych se vydal hledat odvahu tradiční cestou 18.století, odeslal bych se do Ameriky do rezervace s rudochy. Vzbudit sbe a své instinkty, překonat své disfunkce a začít se modelovat. Tolik mě láka askeze a život v ní. Budha učinil to samé.
A já to nakonec také učiním. Vydám se z podstaty.

Bradford Cox.



Dnes by měl můj otec svátek. Od jeho smrti uplynulo 18 dní a 10 měsíců, pořád se mi o něm zdá. Jsme ve výtahu a on jede do vyššího patra než já. Brečím a objímám ho a on se pořád tváří mile.
Vždy mi říkal, ať se učím. Tu vůli chci naplnit a to ve všech významech!

Locked gates for cycles.

3. dubna 2010 v 20:24 | Dóíminic
Je prostřeno, otevřete óká svá. Je- li libo konzum kuklí, paprskovité průčelí i spektra slupek na zip v kukle. Oběť kuklí nás teprv stvoří, neb člověk jen tak se v pravdě zrodí!- jak motýl přec s křídly tenka za úsvitu skrz, do temna Temže. Tanec symbolismu v túních lun, za titulkami dnů konečný význam toho mála, o čem mluví se se studnou bázní a v právu, nechť má každý obdařený. Krev jen vře a savany  paří se a ve svém řevu písně snaží se prach uchopit!- od slova chápati se, pochopit. Toliko ikon a toliko hvězd a my stále na mezi, my tak rádi svou mez!- fůrie zítřku!  V letních šatech je zimní latex, nevěda to hobiti?! Ložní brány do abstraktních sfér, výtahy ze tmy a zpět do mlob pavých pér.  Hleďme na víření, to supi větří slonové zuby v dutině ústní!- Odklopení krků  a to vše v genocidní kulise , to Gaia sužuje se ve vratkou louži v neslýchané soulože. Vrchol kape. Spodek v sání propukl!- obláčné to ohanbí, co zdobí náhled do zahrad, jak proudy bloudí s terári, když přepadaly z oblohy. Pád na zem sémě v Nambii.

Každá věda veskrze vznikla z popření všech stvoření z reálného prostoru. Odsunula všechny city do závorek z bakelitu, popřela Dur i světa klam i Iáson a všichni Reci hrdinní, by oči muset sklopily nad berserky v rouchách světců, jenž lebky kladou nad svou větu. 

Vše to vzniká ze zániku. Poslední echo, záchvěv třesku. 


Srozumitelně. Před týden jsem se nacházal ve stavu, kdy jsem splodil hmotu. Hmotu, žádnou mlho. Hmatatelný důkaz mé existence. Mé Slunce v mé náruči. Jak láskyplné tisknutí mne v tu chvíli plnilo, kolik lét bych v mžiku trpěl jen pro ten pohled okamžiku. Však jak přišlo, tak i odešlo. Mé mistrovské dílo. To nahoře je něco málo z poslechu Animal Collective.

Lampička vyhasla v ústní dutině,
orál ala au´revoir je ke smíchu rutině
Snažím se rozlušit tvé podkožní rytiny,
tvůj anagram osudu  niterní diliny.

Balíš si roszudek do placenty z rentgenu,
bulíš mi na hruďi tvé slzičky ketonů.
Culíš se naději, co uvadá v  tobě
cítíš mě snadněji když topíš ho v tubě.

Poslouchal jsem včera Kazety. Líbí se mi, jak si hrají s významy.

Učiním nejisté doznání. Zatím tomu chybí fanatismus a přesvědčení, ale stává se ze mě věřící, pohan. Věřím na Gaiu. Věřím na půdní exkrementy. Věřím na polední, ptačí zpěvy. Jaká jistota se ve mně kypí, když mohu nahlas řici, že ani věřit nemusím, neb důkazem jsem sám. Dogmatem je vítr, světcem zase červ. Mučedník se změnil v kompost a dále koná úlohu. Popisovat přírodu bych se nikdy neopovážil. Pokud je pro vás nesrozumitelná, ne nepochopitelná, nesrozumitelná, tak se minimálně ochuzujete o něco víc než o interní větu z rána typu " Jo, dneska by to šlo. " nebo " To máme ale krásné počasí! " Neobávám se toho, že zatím nemám ponětí o tom "vyšším", cítím, že se spolu jednoho dne setkáme, či už setkali?

Koukněte se na Gondryho.
Nebuďte betonoví jako já.
A neřiďte se vším, co vám kdo, ať se zdá sebeobsáhlejší, říká.



Snowflakes

14. března 2010 v 13:32 | Dóminic
Vzpnínám-li se za sna dne,
tak dávám průchod odmítání
všem fundamentům logos- znění
a přemítám, co v krbu žhne.



Myslím, že to byl týden možná dva, co mé vnímání mělo znovu spadnout do astrální roviny tohoto podivně pixelového světa zachyceného v písmenkové polévce, jenomže nespadlo. Důvod se kvůli své známosti příliš odcizil. Všechno rotuje v šíleném rytmu, v šíleném kmitočtu událostí, rozhovorů, vjemů a věcí, které by mě měly ovlivnit, ale místo toho se zoufale odráží od té hluboké díry na prsou živenou mým chaosem, trávou a tužbami, které nemají jméno, pseudonym a nevede k nim mně známá cesta. Ničemu už nerozumím, ztratil jsem schopnost racionálně rozumět věcem a tak jsem z části zavrhl svět faktů a otevřel se světu abstrakce, né že by to bylo něco rozumného. Fuck it.
Tudíž se až na zcela výjimečné chvíle, kdy se cítím alespoň z části jako dřív, oddávám nesmyslnému blábolení, nesmyslnému přemýšlení a všechno tomu dává třešničku má už asi zřejmá zakomplexovanost a co je na tom úplně nejhorší, už téměř netvořím netvory,
( výtvory ) maximálně ve zkouřenosti, ale očekávané výsledky na papíře se nedostaví.
Takže tak malinko na okraj, že se absolutně nic nezměnilo a pokud ve mně něco neumře, tak se ani nezmění.


I nebeský prach sdílící chlad,
i panorama hor na obzoru snah
už ztratily co jest jimi činili
v zornicích Muže na konci cest.


Lidé asi opravdu vědí úplnou píču o tom, co je opravdové. Umění mě nebaví a vysvětlování významů už vůbec ne, snad příště. Zašukal bych si. Ale nemůžu. Ani flámidie ( já vím že chlamydie, ale zní to lepšeji ) , ani syfilis, ani AIDS, ani mikro penis, ani mužský PMS ( je to pravda ), ani stud, ani nezkušenost, ale debilní city, které se drolí, když do nich mícháš depilační krém. Poslední zjištění, které mi bylo dopřáno, mě přesvědčilo o mé naprosté neschopnosti na všech frontách. Nedokážu mít sex bez citů, což ve mně zabíjí to málo z estéta, co jsem měl mylně v podvědomí, že mě jím skutečně činí. " I believe in pure sex. ", královská hloupost. Ach, proč? Ano, mně to vadí, protože se den ode dne mou přitroblou náturou připravuju o základní slasti zvířecího života, i když dost možná nebyla jenom hezká, což určitě nebyla a hlavně se do mě za dvě noci trapného sexu zezadu, který je mimochodem natolik trapný, že sledování Jiříka Paroubků při hraní Domina by bylo v nepoměru zábavnější, zamilovala. Marnost nad marnost. Orální sex většina holek zřejmě neumí, protože si nechci přiznat, že by v tom měla problém má dolní maličkost. Takže nakonec mě asi nejvíc baví předehra, což ze mě vytváří romantika. Ó, jak lichotivé označení! Ale pnroblém bude v ní.
Lásku do toho tahat nebudu, nechci, aby prchla.

Nasedat do pozitronu, vesmírní lidé
jste na odstřel do kosmíru,
tak ztraťe své idé.
Afro Coma u portálů si povšimněte,
co s hmotou, prachem, energií!

Animal Collective, Crystal Castles a Owen Pallet budou příště, musí být.

Ani nevím, jestli jí miluji. Konec.






Circles

26. února 2010 v 16:57 | Dóminic
Já u pramne jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím vcizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítám.



Vaše oka jen mna
uzřít mohou skrz plazmu ze dna mě.
Nehleďte na slova jak zákony vtesané do kamene,
přiznám-li se, že lidský duch ve mně bdí
a že hlavu obkrouhlou mám k myšlenkám,
jež ze dne na den směru mění,
vítejte dave, osobo, pane či panno,
neberte má slova v podtaz.
Zas.

Komu význam slov nedošel , jest chudákem i šťastlivcem, protože se jinými řídit nebudu. Ale co, ani nevím, zda tu budu dlouho.
Nechyběli jste mi, mlýnská kola dne vás totiž nemilosrdně rozmašírovala. Nebyl čas. Nebylo nic. Očekávat změnu by byla chyba, dozrál jsem možná do posledních stádií mé plaché formy. Nechci žádné zhodnocení včerejška, prosím. Pointa by byla taková, že by žádná nebyla, protože chaos, nestálost a pochyby vyplnili mé nitro už tehdy, když jsem cumlával prsy téhle myšlenkové matky naposled. Očividně. Žádné prognózy, hypotézy ani dialýzy. Nevím, co bude dnes. Snad nespadnu po hlavě do náručí hvězd. Drogy, drogy, drogy to samý. Často bych nedokázal vnímat skutečnost, natož abych o ní psal. Ale hudba má pořád tu samou krásu a bez vlhkého lůna Múziky bych byl ošklivě pryč.

Prozatím tu máte pouze tenhle skrovný úvod. Od zítřka značnu vnímat dění ve snění blogerskýma očima.
Pozn. Právě teď mám zcela čistou hlavu, první báseň patří Francoá Viónovi a druhý kousek patří Dóminicu.C..mé scrchované malosti.

O Kolektiv ( láska, láska, láska ) možná v budoucnu.


Kam dál